|
|
| hlavní stránka |
Moje Škoda 1000 MB
Auto jsem koupil 29. července 2002 prostřednictvím inzerátu v Annonci. Vzhledem k tomu, že mělo propadlou STK, zajel jsem s pánem, co mi to prodával na technickou a tam jsem se nestačil divit já, on i přihlížející technici, neboť se prošlo bez jakýchkoliv problémů přímo na výbornou!!Říkali, že to se jim ještě nestalo, aby 35 let staré auto takhle bez problémů prošlo hned na poprvé.
Po několika dnech jsem ho zašel přihlásit na sebe a hned u okénka mne čekalo zklamání, neboť dle nové legislativy si už na autě nelze nechat původní SPZ, pokud se převádí z kraje na kraj a tak jsem vyfasoval škaredou novou SPZ a odevzdal tu původní.
Pokud jde o minulost mé tisícovky, nejsem toho již mnoho schopen dopátrat, pokud jde kupříkladu o opravy a tak, neboť jsem v pořadí třetí majitel a auto jsem získal díky tomu, že pán zemřel a dědicům prostě začalo překážet v garáži na chalupě, tak zatelefonovali na můj inzerát.
Předchozí majitel auto koupil v roce 1980 po svém bratranci, který zemřel. Oba tito majitelé byli velmi pečliví, proto se tisícovka do dnešních dnů dochovala v perfektním stavu. Jediný větší zásah, který za celou dobu s autem byl proveden, byl učiněn v roce 1982, kdy na něj bylo namontováno tažné zařízení.
Jízdní dojmy a osobní zážitky (na pokračování) Poprvé, když jsem na parkovišti, kde mi auto nabízeli usedl do auta, byla to pro mne hodně velká změna, protože jsem nikdy žádnou tisícovku, stovku, či stopětku neřídil a vlastně od počátku svého ježdění jsem ani žádnou ŠKODOVKU nevlastnil. Proto pro mne byla zkušební jízda velkým zážitkem, trochu jsem si připadal jako v autoškole.
Po zkušenostech, které jsem získal ze zkušební jízdy, jsem pro jistotu převoz auta z místa nákupu do místa mého bydliště nechal na kamarádovi a jistil ho v dalším autě, které mám jinak na běžné každodenní bezpečné ježdění. Byl jsem pro případ nouze a vypovězení služby mé nové plechové lásky vybaven i lanem.
Doma jsem si pěkně v klidu sedl do auta a začal jsem se seznamovat se vším, co v autě je za ovládací prvky, abych se mohl vydat na svojí první samostatnou seznamovací jízdu. Během pár kilometru jsem pochopil, jak dnes člověk v autě zpohodlněl, protože najednou jsem se musel spokojit s naprosto jinou brzdnou dráhou, jiným vedením auta v zatáčkách (již při průjezdu zatáčkou čtyřicítkou jsem zažíval pocity závodního jezdce a dokonale hvízdáním pneumatik upoutal okolí, aniž bych o to stál), další chuťovka na mne čekala, když jsem zkoušel pomyslné hranice tohoto auta na jedné rovince. Zkoušení jsem hodně brzy nechal, protože v okamžiku, kdy jsem se v polovičce rovinky začal blížit magické stovce na tachometru, tak jsem měl pocit, že mi tu jaksi někde schází tlačítko, kterým lze vysunout křídla, protože se auto v nejbližších sekundách chystalo vzlétnout, proto jsem hodně rychle sundal nohu z plynu, abych dostal auto do normálního stavu, což považuji za rychlost kolem 60 až 80 km, myslím si totiž že skutečně tato rychlost je optimální, třebaže už jsem se setkal se jedním člověkem, který mi chtěl tvrdit, jak moc báječné svezení je v té jeho tisícovce při 100 km za hodinu. Další věc, která mne snesla na zem byly sedáky a jejich provedení v elegantní béžové kožence. První věc, kterou jsem totiž po přivezení auta na dvůr udělal bylo to, že jsem ze sedadel sundal po předchozím majiteli značně vybledlé červené potahy, které po mnoho let chránily vlastní sedadla. Ovšem, co na první pohled vypadalo po odkrytí potahů vskutku efektně a z čeho jsem byl při pohledu do interiéru nadšený se při jízdě stalo utrpěním a noční můrou, protože se z každé jízdy během teplých dní vracím dokonale propocený, proto uvažuji o zakoupení, či výrobě potahu alespoň pro přední sedadla. Sice se tak zbavím krásného pohledu na skoro kůži, ale zase si více vychutnám jízdu, no prostě takový zlověstný kompromis...............(pokračování příště)
|
